Projektil Architekti

Pokud psát o hudbě je jako tancovat o architektuře, jak je na tom fotografování architektury? A co text, kresba, malba nebo video? Projektil 33 testuje hranice referování o architektuře na jedenácti realizacích ateliéru, který vešel ve známost cenami za Národní technickou knihovnu v Praze, vědeckou knihovnu v Hradci Králové nebo ekocentrum Sluňákov, stejně jako trvalým zájmem o veřejný prostor a otevřenou spolupráci napříč obory.

Na začátku několikaleté cesty za čtyřsetstránkovou publikací, která vyslala třiadvacet autorů za současnou architekturou po celé republice, stála otázka: „Jak by to vypadalo, kdyby tu budovu vyfotila Jarcovjáková?“ Jak by architektonickou realizaci viděl někdo, jehož přístup je slavně subjektivní, emotivní a zašpiněný životem? Koho nezajímají formálně dokonalé celky a jehož tvorba je protikladem fotografie architektury vyzdvihující stylizované objekty-sochy a přitom budící dojem racionálního odstupu a univerzální pravdy? „V časopisech a odborných publikacích se architektura většinou prezentuje krásnými fotografiemi bez lidí a bez života, jako prázdná scéna bez herců,“ vysvětluje motivace ateliéru Projektil architekti jeho člen Roman Brychta. V přesvědčení, že fotografie architektury potřebuje alternativu, která dokáže promlouvat nejen o objemech a diagonálách, ale o jejích uživatelích a tvůrcích, a ideálně o celé společnosti, se shodli s editorem a kurátorem Michalem Nanoru. „Předali jsme mu podklady všech našich realizací, Michal vybral 11 z nich, napsal k nim texty a vyzval 11 fotografů a 11 umělců. 11 x 3 = 33. Projektil 33.“ Nanoru volil ty, kteří se ve své tvorbě architekturou běžně nezabývají a společně směřovali k interpretaci architektury jako předpokladu určujícího život v blízkém i vzdálenějším okolí. Krom Libuše Jarcovjákové, která loni zazářila na světové fotografické scéně výstavou ve francouzském Arles, tak tři knihovny, školu, nábřeží nebo lesopark Projektilu dokumentovala módní fotografka z Londýna Hana Knížová, jedna z mezinárodně nejúspěšnějších soudobých galerijních umělkyň Eva Koťátková, nebo třeba fotograf a bubeník z pražské hardcorové kapely Václav Tvarůžka. Malíř Josef Bolf rekonstruoval vzpomínku na smíchovský ateliér Projektilu koláží fotografií a kreseb, Michal Pěchouček se v žižkovské Vozovně vrátil k malbě, košičtí pájkaři Jarmila Mitríková & Dávid Demjanovič nechali do brněnské Otevřené zahrady prohrabat gigantického krtka a Václav Jirásek si přivezl do kostela v Chrudimi tanečnice u tyče. „Koncept nabízel možnost dát vedle sebe některé z nejzajímavějších současných československých tvůrců, kteří by se jinak asi nesešli, natož aby se střetávali s architekturou. Anežce Hoškové jsme tím změnili život. Od doby, co namalovala půlměsíce Sluňákova, chce si vzít architekta,“ píše v úvodu Nanoru.